Současnost vs.minulost

Také se tam občas nebo častěji vracíte?
Když zacítíte vůni spojenou s určitým člověkem či situací.
Nebo když z nenadání slyšíte za svými zády známý hlas, přeci tolik povědomý.
A nebo když se rozhlédnete po delším čase po známé krajině, kde jste strávili nejeden rok svého života.

V posledních „coronových“ měsících z počátku poněkud nežádoucím a nakonec, alespoň v mém případě určitě vítaném zpomalení jinak ultrarychlého běhu světa a každodenního života, mě má mysl nejednou zavedla zpět do minulosti. Do více či méně vzdálené, přesto, z tohoto okamžiku již jednoznačně minulých let a životních zážitků. I když, pravda, čas je relativní. A zajdeme-li ještě dál, pak se vše děje právě TEĎ. Není minulost ani budoucnost. Vše se v těch paralelních rovinách spojuje do jednoho jediného bodu.

„TADY A TEĎ.“

Ale upustím teď na chvíli z tohoto poněkud „rozšířeného“ stavu vnímání relativity času a jednoduše se zaměřím na „minulost“.

V těch chvílích zpomalení a možnosti se konečně celosvětově „zabrzdit“ v tom každodenním kolotoči mi umožnilo „vrátit“ se zpět. Do časů mého dětství, kdy byla léta horká a bouřky tak oblíbené. Kdy louky voněly široko daleko a v lesích plných stromů vládl něžný klid a voněl mechem provoněný vzduch. Sousedé se zdravili úsměvem a pokud se lidé neznali, i tak se v úctě pozdravili a popřáli si „dobrý“ den. Tolik drobností se mi začalo v té „nežádoucí“ karanténě postupně vybavovat. Ty z dnešního pohledu už rozhodně retro a přitom, v těch vzpomínkách stále tak živé a téměř „uchopitelné“. Jakoby lidé, místa a vůně s nimi spojené byly stále „živé“, reálně přítomné, srdce „zahřívající“.

Uvědomila jsem si zase ten „kus“ cesty, který jsem už za svůj relativně krátký život do této chvíle ušla. Kolik lidí se podílelo na utváření mého příběhu. Jejich úsměvů i výhružek, projevů radosti i lítosti, jejich ojedinělého smyslu pro humor a výrazů v jejich tvářích stejně jako originální přístup k životu. Kolik míst jsem už do této chvíle navštívila, procestovala a jež se stala na delší či kratší část mého života mým domovem. Místem, které je jednoduše na vždy „jiné“. Kolik krásy z naší nádherné planety jsem mohla spatřit na vlastní oči a jak obrovské množství čarokrásných míst mě věřím, ještě čeká.

Najednou se v těch „pouhých“ myšlenkách člověk „dotkne“ těch, kteří už tu s námi ve fyzické podobě nemohou být. A přes to… jsou. Spatří znovu místa, která roky neviděl, na které již téměř zapomněl. Zčistajasna se najednou ty vzpomínky díky zastavení začnou sami vynořovat. Když alespoň na chvíli opadne ta někdy až vynucená potřeba stále něco konat a dělat, otevírá se prostor pro jiné „světy“. Myšlenky samovolně plynou a „skládají“ se jedna za druhou do určitého obrazu. Člověk najednou pohlédne jaksi z nadhledu na tu mozaiku, která ale utváří dokonalý obrazec. Obraz vlastního života, jeho příhod, nehod, radostí a mnohdy i velkých starostí, trápení i bolesti vystřídaných roky štěstí a harmonie, které jakoby „spadly“ z nebe. Říkám si, jak je ten život zvláštní a tajuplný. Jak dokáže překvapit, obohatit, pozvednout i nohy pěkně podkopnout, když je třeba.

„Říkám si, jak je ten život zvláštní a tajuplný. Jak dokáže překvapit, obohatit, pozvednout i nohy pěkně podkopnout, když je třeba.“

 

Fascinující, nemyslíte? Ta nekonečná alchymie života, která neustále probíhá. Právě teď, na základech „minulosti“ stavějící, s nabitými zkušenostmi do „budoucnosti“ směřující a přes to není více než právě to, co probíhá TEĎ. V každém nádechu i výdechu se však nekonfliktně prolínají veškeré ty zážitky a zkušenosti, přání a sny, z ega vyvěrající obavy vs. duše velké touhy.

A tak, nechci hodnotit náš život „současný“ vs.“minulý“. Tedy soušasnost a náš život „minulý“ a jeho jakousi, zdá se mi z dnešního pohledu určitou větší „lehkost“ či snad spíše v té tehdejší nevědomosti jednoduchost. To proto, že dnes je kladen důraz na vytvoření zcela nových struktur. Našich životů, společnosti a jejího vývoje, vznik Nového Světa tak, jak jej neznáme. Fascinující, přesto i trochu děsivé. Vše, co jsme důvěrně znali a čemu po dlouhá léta absolutně věřili končí. A vzniká něco zcela nového a jedinečného. Co však s sebou tento přerod ještě dalšího přinese, jaké výzvy a učební lekce, v tuto chvíli asi pro mnohé z nás jen těžko říci. Doba je to fascinující, evidentně se blížíme k něčemu „lehkému, svěžímu“. Ale jak dlouhá cesta nás ještě čeká?

Osobně vnímám změny obrovské. Ve svém těle, ve svém vědomí i cítění. Doba je teď doslova „přelomová.“ Chvíli jsem „držena“ ve starém světě nesmyslných paradigmat, chvíli na to nahlížím do Nového Světa a lehkostí, jež s sebou přináší. V této nové podobě světa je již mé „staré já“ poléčeno, poučeno a „nastaveno“ na Nový věk, i když také trochu vystrašeno, protože přeci jen, co nás vlastně čeká? Jak odlišné to vše bude od všeho, co tak důvěrně známe? A co vše a kdo vše nás ještě opustí na té cestě, to jen těžko usoudit. Kolika ještě vrstev vlastní, ač ponejvíce falešné identity se ještě budeme muset zbavit, abychom „naskočili“ na novou vlnu?

„Tento postup už stejně nebude více fungovat. Více PLYNOUT S PROUDEM, s „řekou“ života.“

A tak je pro mě více než „chlácholivé“ tu a tam si „zabrousit“ do těch vzpomínek a octnout se alespoň na pár okamžiků opět v tom mnohém docela obyčejném „starém světě“, kde vše bylo tak nějak „v pořádku“. Kde si ještě lidé psaly dopisy místo neustálých a mnohdy naprosto bezduchých sms zpráv, kdy ještě byly lesy plné zdravých hub a borůvek místo odpadků, kdy ještě vše mělo tak nějak „svůj čas“ a konalo se v rámci lidských možností a nebyli jsme přetíženi všemi těmi vymoženostmi, které nám ale nejen tuším ve skutečnosti mnohem více „berou“ než-li „dávají“.

I tak, doba je nyní opravdu JEDINEČNÁ. I náročná. Velmi. A čím více toho člověk ví a zná, čím více se zajímá a „pracuje“ na sobě a se svým nitrem, tím těžší stavy také může prožívat. Ale s vědomím, že je to nezbytné. A to je důležité. Uvědomit si, že „minulost“ i současnost, tedy stav věcí tehdy a nyní, mají každá svá zásadní PRO A PROTI. Tak jako vše v tomto doposud duálním světě. Je báječné tu a tam zpomalit a „zastavit“ se v „minulosti“, načerpat z její „milosti“ a vrátit se zpět do souČASnosti a vědět přitom, že vše je jak má být a že vše probíhá právě TEĎ a rámci nezadržitelného VÝVOJE LIDSTVA.

Nelitovat, ale procítit VDĚČNOST. Za vše, protože to a ti všichni nám dopomohli a doprovázeli nás až sem. Do stavu současného, který je zatím pro nás v mnohém nový a neuchopitelný, ale jež se s každým dalším dnem stává více a více „realitou“našich nových životů. A tak opět jako vždy a u všeho, záleží na našem vnímání. Z jakého úhlu pohledu sledujeme ten utvářející se obraz současný i naší společné „budoucnosti“. Zda toužíme lpět na starých paradigmatech a nebo, zda se sebevědomě otevřeme i se všemi svými vzpomínkami Nové době a začneme tvořit zcela nové struktury. Pevně věřím, že tuto nelehkou dobu transformace zvládneme ve zdraví překlenout a co nevidět s proudem světla a lásky vplujeme do nových „vod“ našich životů.

A nezapomínejme nikdo z nás na to, že rodí-li se nový život, provázejí tuto etapu také „porodní“ bolesti.
Vyplavují se z nás staré programy, mylné systémy víry, toxiny z našich těl, aby dokonale očištěna a tím i výrazně posílena „nastoupila“ na novou úroveň „světelného“ bytí a to vše, přátelé, není snadný ani rychlý úkon a vzestup. Vyžaduje si čas a především naši trpělivost. Dostatek klidu a odpočinku, aby se všechna nová energie mohla „uhnízdit“. Protože MY JSME TI „VODIČI“. Nový věk a jeho struktury se ukotvují v nás samých! A skrze nás se manifestuje, drazí přátelé. Tak si to dovolme a čerpejme. Zpomalme. Využijme současného světového stavu na maximum a nechtějme vše za každou cenu „uhnat“. Tento postup už stejně nebude více fungovat.
Více PLYNOUT S PROUDEM, s „řekou“ života. Více DŮVĚRY V TEN PROCES.
To vše začíná mít skutečnou hodnotu „zlata“.

A tak užívejme současnosti. Toho, co máme a víme právě TEĎ. Protože kdoví, co nás ještě čeká.
A tak když právě teď pohlédnu z okna a vidím ten nádherný slunečný den, uvědomuji si,
jak krásná je PŘÍTOMNOST.
Zaměřte se na vše, koho a co kolem sebe máte. A uvědomte si,
že v tomto transformačním procesu není nic „jisté“.
Cítíte tedy také tu VELKOU VDĚČNOST?
A pokud by náhodou ne,
zastavte se na chvíli a ještě jednou se zamyslete.

 

Lidé někdy klopýtnou o pravdu, ale většina z nich se rychle zvedne a spěchá dál, jako by se nic nestalo.
Winston Churchill

 

„NAPSÁNO ZE SRDCE, PRO VÁS I PRO MĚ, Z HLASU MÉ INTUICE,
AVŠAK STÁLE JDE O MÉ SUBJEKTIVNÍ VIDĚNÍ SVĚTA I AKTUÁLNÍHO DĚNÍ
A NIC VÍCE.“

S úctou a láskou,
M.Z.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.