PROČ NELITOVAT, ale soucítit… žijme bez lítosti.

Dříve mi to přišlo zvláštní. Nepochopitelné.

Tehdy, před lety jsem držela v rukou knihu s názvem Žít bez lítosti a ptala se sama sebe, jak to autor myslí? Nelitovat? Cožpak není lítost nedílnou součástí lidského života?

Přes veškerou pochybnost jsem ale už tehdy, před těmi několika lety nedokázala tuto knihu vrátit zpět do regálu. Oslovovala pro mě v té chvíli nepochopitelným způsobem mé nitro a tak jsem si knihu zakoupila. 

Dnes, s celkem značným odstupem času musím a chci dát této knize a jejímu názvu za pravdu. Pochopila jsem totiž mnohé z těch skrytých signálů, které jsem už tehdy při koupi knihy jasně cítila. Lítost je totiž jakési nepochopení a nepřijetí souvislostí samotného života, který je však především velkou kosmickou „hrou“ v níž hraje každý z nás „hlavní roli.“

A především, život nám dopředu nic neslibuje a už vůbec ne JISTOTU. 

 

Život je jedna velká neustálá změna a proměna a právě to se zdá být jeho přirozenou podstatou. V tomto kontextu tedy znamená litovat značné nepochopení celého životního „řádu.“ Litujeme-li, nejsme ochotni se odpoutat od minulých zkušeností, které navíc pojímáme jako „CHYBNÉ.“ 

Avšak netajím se již velmi dlouho svým přesvědčením o tom, že „chyba“ neexistuje. Proč se domnívám, že tomu tak je? Tohle pochopení mi přijde naprosto logické na základě zkušenosti z vlastního života. Jestliže vím a především jasně CÍTÍM, že se v každé dané chvíli rozhoduji na základě nejlepšího možného uvážení ze své současné výchozí pozice, tedy, že se rozhoduji v tomto okamžiku nejlépe jak dovedu právě teď, a později zjistím, že mé rozhodnutí vedlo k určité reakci v životní realitě, která se mi nutně nemusí líbit, pak to ale neznamená dle mého chybu, ale jednoduše jen NUTNOU ZKUŠENOST, kterou mé rozhodnutí přineslo. Tedy akce vytvoří reakci, ze které se učíme.

Avšak jak bych mohla jakýkoliv svůj krok zpochybnit v jeho dokonalosti vycházející z mého momentálního nejlepšího rozhodnutí v daném okamžiku a pojmenovat samotnou dokonalost celého „učebního mechanismu“ jako chybný?

VŠE JE DOKONALÉ TAK, JAK TO JE.
Takové je mé přesvědčení a to pouze na základě „pozorování“ své vlastní životní cesty.

 

Neznamená to ale, bohužel, že jsou všechny okolnosti mého života dokonalé ve smyslu mého zalíbení v nich a radosti, kterou by mi mohly přinést. Nikoliv. Mnohdy jsou to zkušenosti nutnou vnitřní bolestí „vykoupené“ a zřejmě právě proto, abych „povyrostla“ a zesílila pro svou další životní cestu.

Lítost tedy, dle mého názoru znamená jakési zpochybnění a nepřijetí „dokonalých“ životních souvislostí, kde vše se vším souvisí. A dále také, nepochybně svou lítostí nad někým dokážeme druhého „okrást“ o jeho osobní sílu, kdy se lidské ego spolu s lítostí „tváří“ jako „lepší,“ silnější a mnohdy, jako „zachránce,“ což sílu ega značně posiluje, ale sílu duše značně snižuje.

Žijme tedy bez lítosti a přijměme tím život jako dokonalý se všemi souvislostmi, které se nám nemusejí vždy nutně zalíbit, ale s vědomím, že litovat cenné zkušenosti je ve skutečnosti nesmírná hloupost. Naučme se dívat na život z nadhledu.

Na místo lítosti se otevřeme SOUCITU.

 

 

Jaký je zásadní rozdíl mezi nimi, ač se Vám můžou zdát na první „pohled“ jako stejné „veličiny?“

Soucit je hluboké osobní a nepřenosné cítění bolesti své i druhého člověka na základě vlastní zkušenosti. Tedy, jako bychom řekli sobě či druhým: „Nelituji (se)Tě, protože bych tak zpochybnil/a Tvůj osobní růst jako lidské bytosti, ale zcela s Tebou SOUCÍTÍM v prožívání Tvé (či své) bolesti, kterou situace přináší. Avšak to, co bolí, se léčí a roste. Proto, nelituji a tím Tě neobírám o Tvou mocnou vnitřní sílu zvládnout jakoukoliv životní výzvu, ale (sou)cítím s Tebou a bolestí, kterou sám/a dobře znám nebo si ji alespoň dokáži představit.“

Takové jsou zásadní rozdíly mezi dvěmi „veličinami“ každodenně přítomných v našem životě, avšak obě jsou zcela zásadně jiné ve své podstatě.

A víte, co je na tom pro mě osobně to nejzajímavější?

Přesto, že jsem si knihu zakoupila už před lety s tím, že mě název intuitivně velmi zaujal, ale knihu jsem si tehdy pouze uložila do své knihovny s vědomím, že si ji přečtu až přijde její čas, dodnes jsem ji nečetla. Sám název mi neustále zní v hlavě a vlastně sama nedokážu zcela slovy popsat tu hloubku svého poznání a vděčnost za něj ze svých vlastních životních zkušeností a samovolného pochopení souvislostí. 

Nádherné je sledovat dokonalost života a našeho neustále se rozvíjejícího a „rostoucího“ vědomí na základě zkušeností, které bychom snad chtěli pojmenovat a dehonestovat tak jako pouhopouhou „chybu.“

Nelitujte.
Není totiž čeho litovat. Jsme tu, abychom se učili a rozvíjeli.
A ač se Vám to nemusí líbit,
život je vymyšlen zdá se právě tak.

 

Jsme jako žáci, kteří se do posledního vydechnutí učí a „rostou.“

Učme se tedy BEZ LÍTOSTI. 

Věřme Existenci a její moudrosti. A mějme SOUCIT. Se sebou, což je VELMI DŮLEŽITÉ a na prvním místě, stejně jako s ostatními. Tím sami sebe i je dokonale podpoříme, ale neodebereme jim nic z jejich vlastní osobní síly.

 

Všichni jsme totiž v neustálém učebním procesu.

A soucítit jeden s druhým je cestou OD EGOISMU K LÁSCE BEZ PODMÍNEK.

 

 

„NAPSÁNO ZE SRDCE, PRO VÁS I PRO MĚ, Z HLASU MÉ INTUICE,
AVŠAK STÁLE JDE O MÉ SUBJEKTIVNÍ VIDĚNÍ SVĚTA I AKTUÁLNÍHO DĚNÍ
A NIC VÍCE.“

 

S láskou a úctou,
Monika Zieneckerová

PROFIL MONIKA ZIENECKEROVÁ

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.