Není to v místech ani věcech…

Zajímavé…

říkám si tu v ten krásný podvečer. Sleduji namátkou Instastories a tu mě naprosto překvapí jeden velmi zajímavý „článek.“ Jedna má oblíbená influencerka se tu velmi otevřeně svěřuje s tím, jak se ve skutečnosti mají záležitosti s jejich vytouženým domovem – domem, který od samého začátku zcela nesplňoval normy a v němž se už v průběhu stavby objevovaly závady. Avšak to jen ve zkratce.

 

Každopádně jsem dlouhý čas i já, stejně jako mnoho dalších sledujících této velmi zajímavé mladé rodinky žijící na samotě u lesa sledovala, jak pohádkově dům vypadá. Postupně si jej zařizovali k obrazu svému a my tomu s radostí přihlíželi na sociálních sítích. Dvojice vskutku tvořivá a design vnímající, domeček doslova krásněl v každém dalším příspěvku. Těžko bych si já osobně dovedla představit, že budu zanedlouho číst to, co dnes. Ač… vlastně: „Čemupak se divím zrovna já?“ říkám si. Je to totiž pár let zpět a také jsem opouštěla, na jedné straně s extrémně „těžkým srdcem“ a na straně druhé s lehkostí a těšením se na vše nové, co mě čeká, na můj zcela nový život.

 

„Víte někdy se Vám život totiž během krátké chvíle otočí doslova vzhůru nohama a Vy prostě víte, že stojíte na prahu zásadní změny… ať chcete nebo ne.“

 

A tak mě tento mladý pár dnes velmi překvapil sdělením, že svůj VYTOUŽENÝ DOMOV opouštějí. Se dvěma malými dětmi odcházejí do prozatímního podnájmu. Tam prý teprve zváží, co budou dělat dál. Dům si ponechávají, ale chtějí jej pronajímat. V tom se naše příběhy liší. Já jsem tehdy odešla a už nebylo cesty zpět, žádného návratu, navštěvování milovaného místa, které jsme tehdy s takovou pečlivostí vybírali pro stavbu našeho vytouženého domova. Ano, chtěli jsme také samotu u lesa, ale i blízko města, dokonalý dům, dle našich představ a následných skic. A podařilo se. Teď můžu s láskou čerpat ze svých vzpomínek a těšit se z toho, co jsme tehdy jako velmi mladí dokázali.

 

Ale to vše je již ozvěnou minulosti. Zajímavá je však současnost. Ta synchronicita. Mě se totiž další takový malý sen „splnil“ docela nedávno. Ve zkratce… našla jsem „opuštěnou“ chaloupku a Vesmír skutečně velmi rychle zareagoval na mé přání „oživit“ jí. Pokud si tedy přejeme „správně,“ pak se naše touhy evidentně velmi rychle zhmotní. Ale možná právě to je ono. Přát si TO SPRÁVNÉ. Co my totiž mnohdy jen víme, co je pro nás v tom konečném důsledku skutečně „TO SPRÁVNÉ?“ A především pak pro naše „neposedné“ DUŠE?

 

Ono totiž mít takové sny o usazení se na samotě u lesa, postavit vysněné domy, cítit „bezpečí“ a „jistoty“, to popravdě, milí přátelé zdá se čím dál více v současných výrazných změnách našich životů nevyhovuje NAŠIM DUŠÍM. Proč? Ptáte se? Ony totiž chtějí, nebo alespoň ty dobrodružnější VÍCE ŽIVOTA než „JISTOT“. Více VIDĚT A ZAŽÍT, než budovat hradby a dohlédnout sotva za plot. Naše duše jsou mnohem hravější a do „nebezpečí“ s radostí se vrhající než naše ega, která milují mít to „své jisté.“ A tak jsem i já před pár dny paradoxně pocítila opět tu TOUHU. Opustit „ohrádku“ z pohádkově vyhlížejících planěk plotu malebné roubenky v srdci Českého ráje a raději JÍT A ŽÍT! TŘEBA I NEBEZPEČNĚ, jak říká velký duchovní učitel OSHO… ŽIJTE NEBEZPEČNĚ. Tuto knihu jsem si pořídila již před lety.
Proč asi?

 

„Přání našich DUŠÍ se totiž míjí s touhami našeho EGA. Zatímco duše touží po dobrodružství a životě samotném, ač mnohdy „nebezpečném,“ naše ego hledá domnělé „jistoty.“ A to je zdá se věčný „boj“ těchto dvou entit v projevené životní dualitě a v nás samotných. Asi také proto jednou toužíme po „jistotách“ a za chvíli se s velkou radostí vrháme do „nebezpečných spárů života.“

 

Vzhledem k dnešní návštěvě Instagramu a dvou stories, ve kterých se příběhy podobně podobají až na to, že v jednom se jedná o rodinu opouštějící svůj dům, v druhém případě je to single žena, která opouští a prodává svou designovou chalupu… a musím říci vzhledem k mému též „designérskému oku“, že fakt moc dobře „vystajlovanou.“ A do třetice můj současný příběh s překrásnou, na samotě stojící chaloupkou v polích „českorajských“ v podobném „duchu.“

 

Zajímavé, říkám si. A také se ptám, copak se to děje. Ne, že by to tu nebylo už dávno. Já jsem například už v loňském roce jasně cítila potřebu NEVÁZAT SE. ODLEHČIT SI. Opustit místa i ty, které milujeme a mnohdy dokonce právě proto, ŽE JE MILUJEME. Někdy není jednoduše jiné cesty. Život nám nedává na vybranou. Když musíme, tak musíme. Ať se nám to jakkoliv nelíbí. Mnohdy bychom chtěli zůstat i navzdory všem nepřízním, které spolu s novou situací vyvěrají. Ale jde to snad? Tedy bez značné újmy na duši, podaří-li se nám nějakým zázrakem sami sebe přeci jen přesvědčit, že lepší je zůstat, ať už z jakékoliv „jistoty.“

 

Jenže ono to ve skutečnosti NENÍ V TĚCH DOMECH, ANI V TĚCH VĚCECH. On totiž ten pocit štěstí často přichází v tu nejméně očekávanou chvíli! Třeba když nemáte vlastně vůbec „nic“ a jen tak se procházíte po krajině při východu slunce… znáte ten moment? Kdy se nebe zalije oranžovou září, vše je v jakémsi očekávání, svět ještě spí, a najednou vysvitnou první paprsky vycházejícího slunce, které Vám pohladí tvář i duši. Cítíte jednoduše tu čirou radost z prostého TADY A TEĎ, jen pro tu nádheru, pro to momentální štěstí. V tom ranním nádechu. Nebo když vidíte děti se naplno smát… bez zjevných příčin, prostě jen , protože to tak cítí a rozesmějí i Vás. Či když se díváte na nebe plné hvězd, kolem Vás cvrkají cvrčci, před Vámi je nepopsaný list dní příštích a Vy se prostě jen děsně těšíte na to, co přijde, co zažijete, koho potkáte, KAM VÁS ŽIVOT ZAVANE… je v tom cítit TA LEHKOST, TA VOLNOST, TA NEPŘIPOUTANOST, SVOBODA. Ale neznamená to, že tohle vše nemůžete sdílet s někým, koho milujte, s kým „jedete“ na stejné vlně. Když tomu tak je, štěstí se násobí!

 

Avšak tohle skutečné štěstí NEVYCHÁZÍ Z VĚCÍ ANI DOMŮ, ač nám mohou přinést radost v určité životní fázi, ve které se nacházíme. Nemyslím to tedy tak, abyste se netěšili ze svých domovů a věcí, které máte rádi. A to je právě důležité… MÁTE RÁDI. Určitě je dobré se v současnosti obklopovat skutečně JEN tím, co máte rádi. Co Vás skutečně těší a neobírá o energii. Vše ostatní včetně lidí už zřejmě nemají ve Vašich životech své místo. A je třeba UVOLNIT PROSTOR NOVÉMU. To vnímám evidentně ne jen já tak intenzivně v té současné době plné změn, jako jedno ze zásadních témat. UVOLNIT PROSTOR NOVÉMU. ODLEHČIT SI TAM, kde to niterně jasně cítíme. Bez posuzování a lítosti. Bez obhajování a hledání všech možných důvodů, proč NE. S VDĚČNOSTÍ. A jít ideálně vstříc všem novým zážitkům, místům, věcem i lidem, novým dobrodružstvím.

 

„Naučme se opouštět místa i milované lidi s láskou v srdci a vděčností. Čas spolu s nimi strávený je nám PROVŽDY požehnáním. A je-li čas, rozlučme se a vydejme se vstříc novým místům i lidem. To je život… věčně měnící se a z každého období nás něčím nesmírně cenným obohacující.“

 

DOVOLME DUŠI ŽÍT, objevovat, zkoušet. Podívat se za „ohrádku“ a více než střádat a hromadit, či lpět na všem přežitém, UŽÍVAT SI A NAPLNO ŽÍT! Vždyť také, kolik pak času tu ještě každý z nás může být? Neznám nikoho, kdo by znal odpověď. A mnohdy jsme pak v životě tou rychlostí a nepředvídatelnou smrtí zaskočeni. Každý den, i kdyby jen v malém, uvolňujme místo odstraňováním nepotřebného či nadbytečného a dovolme si být LEHČÍ, SVOBODNĚJŠÍ. Otevření „potravě“ pro duši… ona Vám sama sdělí, po čem touží.

 

A tak bydlete krásně, milí přátelé, tak, jak cítíte, že je pro Vás ideální. Neupínejte se však na svůj majetek a vše, co máte tolik rádi. A pokud snad i Vy také jasně cítíte, že je čas posunout se, opustit i odpustit, vzdát se čehokoliv, co možná i velmi milujete, ale přeci jen Vás to více tíží než těší, pokud už necítíte tu radost a kouzla v každodenních maličkostech, pokud jste již zapomněli, jaké to je projít se bosou nohou v trávě a zažít první ranní paprsky startující nový nadějný den s úsměvem na tváři, pak je možná čas udělat ten krok. Změnit to, co je třeba. I se strachem a pocitem nejistoty, to je v pořádku. Ale jestli tam uvnitř sebe cítíte tíhu „připoutanosti“ či nezdravé „svázanosti“, pak ty „provazy“ přetrhněte a ZASE SE ZHLUBOKA NADECHNĚTE.

 

A až se zhluboka nadechnete, uvidíte, že Váš strach jistě poleví.
A s největší pravděpodobností se dostaví RADOST Z „PROSTÉHO“ TĚŠENÍ.
Na vše nové. Na to, že vlastně vůbec nevíte, co přijde.
Neboť nezapomínejme, CESTA SAMA JE CÍLEM.
A KDO VÍ KAM AŽ NÁS MŮŽE ZAVÉST. (doporučuji inspirativní knihu ALCHYMISTA)
Není tedy škoda si tu cestu dobrovolně zkrátit jen ze strachu? Z touhy po „jistotě?“
Když právě v té nejistotě to vězí. ŽIVOT SÁM. DŮVĚRA V NĚJ.
A TOHLE CELÉ  JE ZŘEJMĚ TA PRAVÁ „POTRAVA“ pro lidskou duši.
Hledat, vydat se i do neznáma, zkoušet, vidět, zažít… život jednoduše naplno UŽÍT.
Dokud můžeme, dokud DÝCHÁME.

„NAPSÁNO ZE SRDCE, PRO VÁS I PRO MĚ, Z HLASU MÉ INTUICE,
AVŠAK STÁLE JDE O MÉ SUBJEKTIVNÍ VIDĚNÍ SVĚTA I AKTUÁLNÍHO DĚNÍ
A NIC VÍCE.“

S láskou a úctou,
Monika Zieneckerová

Průvodkyně osobní proměnou

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.